TarotGroup.cz

Jednostranná komunikace – Berenica

Jednostranná komunikace - jednostranná komunikace. Co znamená a jaké situace může toto slovní spojení nejlépe zastupovat? Samozřejmě kolik lidí, tolik názorů a náhledů na věc. Nicméně, řekla bych, že Tao na tomto tématu nenechal nit suchou. Dotkl se, myslím, tedy podle mého názoru, všech klíčových bodů tak, že už k tomu pomalu nemám moc co dodat. Přesto se pokusím dát formu i svému pohledu. Začnu tedy tím, že jednostranná komunikace se dá definovat jako tok informací proudící pouze jedním směrem. To je celkem jasné. A logické. Můžeme si jej ale i představit. Třeba jako potůček zlehka si brázdící cestu lemovanou kapradím napříč hustým lesem tu a tam prosvíceným ostrým paprskem slunce. Jeho šum a bublání na nás může mít blahodárný vliv, může nás uklidňovat a zaplavovat pocitem štěstí a svobody, vzbuzovat fantazii a být nám zdrojem inspirace. Dalším symbolem jednosměrné komunikace může být i rozbouřená řeka, jež svou obrovskou silou nemilosrdně boří hráze a bez pardónu spolkne a odnáší s sebou vše, co jí stojí v cestě. Jednosměrný informační proud tedy může být inspirativní a může na nás mít jak pozitivní, tak negativní vliv. Určitě je plno dalších způsobů, jak si představit jednosměrný tok informací, které neznají cestu zpět. Žádná příležitost vyjádřit svůj názor, žádný prostor pro zpětnou vazbu. Akce bez reakce. Tedy žádná možnost přímé interakce či konfrontace. Když vycházím z toho, že každá mince má dvě strany, dává jednosměrná komunikace jedné, té aktivní straně právo veta, dělá jí silnější. Zde narážím na princip nerovnováhy tedy disharmonie. A kde je disharmonie, tam číhá i spor, možnost hádky a v neposlední řadě i nemoc a smrt. Paradoxně ale disharmonie, chaos a informační šum způsobující nadvládu jedné strany, je ve většině systémů zárukou pomyslné rovnováhy a tedy i hlavním cílem. V tarotovém systému zastupuje chaos a zmatek především XV. karta velké arkány, karta Ďábla. Jak se nedávno zmínila Monica Star v jednom z jejích a Ravenových videí parexcellence na argoni.com, v každé kartě velké arkány je zastoupeno obé, pozitivní i negativní, plus a mínus jako v tužkové baterce, dvě navzájem se prolínající stránky jedné a té samé věci. Vždy záleží na situaci a konkrétních okolnostech a lidech, která část bude mít lepší podmínky a větší tendenci se v daný moment více projevit. Karta Ďábla v sobě kromě zmatků, chaosu a entropie skrývá také primární, pudovou sexualitu - živočišnost a touhu po životě. Jedním z původních symbolů Ďábla byl symbol Bafometa, napůl ženy a napůl muže a zvířete. Tuto podobu mu dal francouzký okultista, filozof a spisovatel Eliphas Lévi, který ho takto zobrazil v jeho knize Dogma a rituál vysoké magie. Bafomet (v mytologii známý také jako bůh Pan), byl původně pohanským symbolem mužské síly a plodnosti. Křesťanství se jeho původní význam pokusilo oslabit tím, že ho začalo spojovat s uctíváním „zla“. Například katolická církev, největší organizovaná skupina v křesťanství a jedna z největších organizovaných ideologických skupin ve světě vůbec, právě do postavy ďábla zaklela a uvěznila ženskou smyslnost, krásu a vše, co podněcuje, utváří a nabíjí naše sexuální a erotické vnímání, živočišnost a touhu po životě, tedy prastarou podstatu člověka. Vtiskla mu punc něčeho špatného a proměnila ho ve ztělesnění hříchu nejtěžšího kalibru. Srazit a zabít někoho autem je podle těchto měřítek menší hřích než si povolit otěže v oblasti sexuality. Nechci se tu teď pozastavovat nad tím jaká zvěrstva církev napáchala se svou inkvizicí a jakým způsobem ovlivnila a určitě dosud ovlivňuje světové dějiny, to je již všeobecně známá věc, jen v otázce jednosměrné komunikace jsem si musela na církev vzpomenout, protože mi přijde jako ukázkový příklad pro dnešní téma. Za zmínku stojí i to, že zrovna tak silná jako církev je i postava ďábla, je to po staletí téměř vyrovnaný boj. Teď nemyslím jen to, že se v postavě ďábla zrcadlí hříchem svázaná žena, ďábel vnáší do jakéhokoliv systému chaos a zmatek, pokud budeme vyznávat čistě a pouze jeho „filosofii“, dostaneme se snadno na rovinu ničení a zmaru, z hlediska symbolické psychologie se dá říct, že právě ďábel nejvíce ovládá myšlení poctivých křesťanů, kteří se snaží proti ďáblovi bojovat. Opět přicházíme k tomu, že nejlepší by bylo za nic a proti ničemu nebojovat a starat se hlavně o sebe. Když to řeknu ještě jinak – samo desatero nám brání žít podle desatera, protože jakákoliv pravidla, která vymyslí člověk, v sobě skrývají zárodky paradoxů, neslučitelných s logikou. To se bohužel týká i vědy a matematiky, prostě všech systémů, které člověk vymyslel a které se každému dostávají do hlavy pomocí jednostranné komunikace. Když se učíte jakákoliv pravidla, tak nikdo nečeká, že s nimi budete diskutovat. To by dopadlo asi tak, jako když najednou přijde s nápadem, že v astrologii nebude dvanáct znamení, ale třináct a vysvětluje to rotací způsobeným vychýlením zemské osy. A hromada lidí se nechá doslova zblbnout a jsou teď zmatení a málem zděšení, že už nebudou v tom znamení, na které si zvykli. Ve skutečnosti se vůbec nic nemění, protože například znamení Berana je definována tak, že do Berana patří všichni lidé, kteří se narodili mezi 21. březnem a 20. dubnem. Na tom se dá sotva co změnit, jedině snad kalendář. 21. březen je daný jako základní bod, od kterého se odvíjí ostatní astrologická znamení a je to den jarní rovnodennosti, takový je jenom jeden a i kdyby naše civilizace zanikla a potom zase vznikla, tak si toho asi opět všimnou, že existuje něco jako rovnodennost, to by museli být už pořádně „vymletý“. Stejně tak jsou definována i ostatní znamení, což vůbec nesouvisí s eventuálním vyvikláním zemské osy, dokud platí současný kalendář a dokud má rok 365 dní, tak platí i klasická astrologie, ale díky jednosměrné komunikaci se může rozšířit zmatek do myšlení tisíců lidí. Ďáblovo sémě chaosu je stejně nebezpečné jako boj proti němu, pokud bude probíhat pomocí jednosměrné komunikace. Chyba je totiž v té komunikaci, nikoliv v systému samotném.
Hlavně mi přijde děsivý ten fakt, že i přes to, že si to plno lidí víceméně uvědomuje, na moci církve (a jiných, jí podobných organizací) to nic neubírá. A není to samozřejmě jen otázka křesťanství, jsou to všechny náboženské směry, ve kterých se spojuje víra a organizace. Dále jsou to také různé mafie, farmaceutický průmysl apod. A tím se dostávám k teorii Ravena Argoni, tedy ke čtyřem největším lžím, které kdy spatřily světlo světa: náboženství, ekonomika, politika a etika. Tady se problém a negativní dopad jednosměrné komunikace projevuje a koncentruje ze všech systémů nejvíc. Soukromý prospěch z jednostranné komunikace mají různá média, herci, zpěváci, žurnalisti, politici, osoby ve vedoucích funkcích, ať už u různých firem, organizací či států, světově známé tváře, čili takzvané V.I.P. osoby. Tito všichni mají společnou jednu věc, jsou známí a jsou v povědomí většího množství lidí, někteří o nich mají informace, které mohou být pravdivé, ale nemusí, jsou prostě všeobecně známé. Tito lidé nebo organizace mají možnost sdělovat nám své myšlenky, názory a pohledy na věc, což s sebou nese i možnost a moc ovlivňovat velké množství lidí. A o to jde. Čím více lidí o nás ví, tím více možností to s sebou přináší. Opět vycházím z Ravenovy psychologie tedy z toho, že každý člověk má vrozenou a přirozenou touhu něco nebo někoho ovládat a vrozenou a přirozenou touhu na sebe přitahovat pozornost. Jednosměrná komunikace člověku umožňuje mít obojí, pozornost i moc. A jsme doma. Pozornost a moc se mění ve zlatou žílu, napumpovaný zdroj energie. Životní energie je esence, bez které se jen těžko přežívá. I když i to je na nějakou, spíše kratší než delší, dobu možné. Matika mi ve škole nikdy moc nešla, ale tuhle rovnici, tedy, že čas jsou peníze a naše peníze = naše energie, chápu vcelku dobře. Ano, tomu rozumíme tak nějak po svém všichni. A co z toho plyne? Máme to v sobě, myslím tu „zlatou žílu“, tu živočišnost a chuť žít (po svém). Jen tím, jak jsou nám od dětství okolím vštěpovány cizí názory a my je pod příslibem klidného a pohodlného přežití, možná s odporem, ale bez boje, raději s páskou přes oči, přijímáme za své a dobrovolně ztrácíme kontakt se svou podstatou, se svým pravým já, se svým vnitřním hlasem, hlasem intuice (né vsugerované, paranoidní či jiné vtíravé myšlenky, které se s hlasem intuice dají lehce zaměnit). Tím naše síla tuhne a mění se, no možná až v železnou kouli u nohy. Určitě není na škodu se nechat inspirovat okolím, inspirace není nikdy dost. Jen je důležité umět rozlišit to, co je pro mě užitečné. Najít to, co mi přinese ten slastný pocit spokojenosti a štěstí. Naučit se oddělovat zrno od plevele. Ale né v tom obecném měřítku, ale z pohledu sebe sama. Zlato samo o sobě, i když jeho hodnota na trhu stále stoupá, je jen tuhý kov a mít ho v žilách (hm, divná představa, ale kdyby to šlo, kolik lidí by si pak založilo svou domácí krevní banku... a vyhnuli bychom se tak třeba i ekonomické krizi... no, těžko říct...), i kdyby měl konzistenci jako rtuť, tak i to zavání přinejmenším křečovými žilami. Pokud se ale rozžhaví na určitou teplotu, potom je tvárný a dá se z něj tvořit. Znáte ten pocit při zamilovanosti, jakoby někdo škrtl sirkou a místo plamínků se nám do těla rozletí tisíce motýlků v podobě endorfinů. Tělo zaplaví pocit euforie a jiskřivá zlatá energie, která pak proudí a naplňuje naše smysly nekonečným přívalem inspirace. Když se cítíme ve svém těle výborně, pak vnější vlivy snadněji bereme jako brány k dalším a dalším zdrojům inspirace. Ale co dělat, když to nejde „jen tak“, jakoby samo od sebe a máme pocit, že k tomu potřebujeme právě někoho mít, aby nás šťastným udělal. A on ten námi přijatelý „chemický vzorek“ se ne a ne objevit. Nejlepší by bylo mít ten zdroj jiskřivé energie ve své vlastní moci. Ale počkat… Vždyť to přeci máme. Takže už zbývá jen vzít tu pomyslnou sirku do vlastních rukou a... bum, odpálit to. Dobrá, dobrá. Možná né přímo hned odpálit, tuhle „bohulibou“ činnost má pod palcem už jiná menšina, ale najít a aktivovat svůj vlastní zdroj energie a inspirace. Učit se fungovat jako samostatná jednotka a né být stále jen ve slepém očekávání (než přijde ten pravý/ta pravá, než partner/ka udělá to či ono, než na mě na ulici skočí migrant) jako například vojenská kontrarozvědka, tedy aktuálně spíš banda migrantů, zuřivě čekající na autobus plný prsatých panen.