TarotGroup.cz

Bajka o moudrém Havranovi a hloupém Prasátku

Starý černý Havran se toulal světem už přes dvě stě let, byl moudrý a zkušený, všemu rozuměl a mnoho toho zažil. Pro svoji nesmrtelnost dostal od Osudu důležitý úkol, zapisovat běh dějin do kroniky a když nějaké zvířátko bude mít problém, otevře kroniku a poradí mu. V kronice byla odpověď na problém každičkého zvířátka. Byl to poklad. Svůj úkol dělal Havran s nadšením, jediné, co mu chybělo, byl nějaký kamarád, staletá samota Havrana trápila. Jednoho dne viděl na louce hrát si malé, roztomilé prasátko. Bylo hloupé a nevzdělané, ale čilé a roztomilé. "Kdo jsi?" vesele chrochtalo Prasátko. "Jsem Havran, píšu kroniku zvířat." "Jee, to by se mi taky líbilo, ale jsem moc hloupé," posmutnělo Prasátko. Havranovi bylo Prasátka líto: "Tak pojď se mnou, potřebuji kamaráda, veselého jako ty, já jsem moc sám, tak budeme psát kroniku spolu." "Juchuuu," Prasátko udělalo radostí kotoul a připojilo se k Havranovi. Bylo hloupé a moc mu nepomohlo, ale rozveselilo jeho jednotvárný život. Havran se snažil ze všech sil, aby Prasátko bylo šťastné a protože Prasátko se stydělo za to, že je nevzdělané a hloupé, začal Havran vydávat svou práci na kronice života za práci Prasátka. "Prasátko je stejně chytré jako já, bez Prasátka bych nic nedokázal. Udělali jsme to společně," hlásal Havran ostatním zvířatům. Ty tomu věřili, protože Havran s Prasátkem jim vždy dávali ty nejlepší rady a jejich spisovatelská práce byla velmi moudrá. Prasátko bylo veselé, družné a rádo si povídalo s ostatními, takže je všechna zvířátka ráda navštěvovala. Havran byl plachý, pracovitý, tichý a nemluvný, přemýšlel nad tím, co napíše do kroniky života a komu co poradí s jeho problémem. Bezstarostné prasátko se radovalo s ostatními zvířátky a smálo se a smálo. A tak se stalo, že zvířátka měla raději družné Prasátko a začala chodit jen za ním a nevšímali si starého Havrana. Prasátko se rádo chlubilo, že všechno do kroniky napsalo jen ono samo a mělo z toho radost jako dítě, že je konečně bráno jako chytré Prasátko. A tak zvířátka pochlebovala Prasátku, jak je moudré a to se naparovalo víc a víc. Uvěřilo ostatním zvířátkům, že je skutečně moudré a tak se stalo, že slepice začaly kdákaly Prasátku: „Proč máš toho Havrana? Ty, tak chytré Prasátko." A husy z druhé strany kejhaly: "Vždyť ty Havrana vůbec nepotřebuješ! Havran je hloupý pták. Kroniku piš jen ty." A Prasátku to najednou došlo, no ano, já jsem chytré Prasátko a Havrana vůbec nepotřebuji. To já jsem vše dokázalo, jsem výjimečné a Havran mě jenom využil. Přiběhlo za Havranem, který seděl skloněný nad svou kronikou, kam už od rána zapisoval běh dějin. "Ty lenochu!" zapískalo Prasátko, "já jsem výjimečné Prasátko a ty si mě nevážíš? Jak to, že mám tak malý pelíšek? Chci větší a hned! Nebo tě opustím a budeš zase sám," chrochtalo Prasátko. Vyhnalo Havrana od práce na kronice a tak šel stavět nový pelíšek pro výjimečné Prasátko. Když byl pelíšek hotový, Prasátko si ho nespokojeně prohlíželo. Přišel mu málo výjimečný pro tak úžasné Prasátko. "Chci zlatý Pelíšek, ať každý, kdo mě navštíví, vidí, jak jsem úžasné. Dělej lenochu, přestaň se flákat nad hloupou kronikou." A tak Havran snášel ze všech možných koutů země zlato, aby postavil zlatý pelíšek pro své Prasátko. Když byl zlatý pelíšek hotový, Havran ani křídla nesložil a už ho Prasátko hnalo dál. "Četlo jsem o krásných zvířatech, tygři se jmenují. Mají krásný pruhovaný kožíšek a žádné štětiny jako mám já. Už nechci být jen prasátko chci být tygr. Potřebuju tygrovaný plášť." A tak Havran hledal tygrovaný plášť. Když ho přinesl, dostal od Prasátka vyhubováno: "To není dostatečně krásný plášť, jaký nutně potřbuju! Jsi neschopný, copak nevidíš, jak jsem úžasné, všichni mi to říkají. Ty jsi neschopný, nebýt mě, bys byl sám a psal tu svou hloupou a trapnou kroniku. Leť mi pro korunu, zlatou korunu, jsem teď tygr, král zvířat." A tak to bylo stále dokola. Vždy přiletěl s tím, co si Prasátko poručilo, jenže Prasátku se to nezdálo dost krásné. Pak si pozvalo ostatní zvířátka, povídalo jim o své úžasné výjimečnosti a chlubilo se svými věcmi, které jsou jen jeho a jak je samo získalo. Zvířátka Prasátku radostně tleskala, husy vesele kejhaly, krůty se čepýřily, pávice pochlebovaly, jak je Prasátko krásné, a nikdo si nevšiml ulítaných křídel starého Havrana. Ten už vůbec nemohl psát do své kroniky a když něco začal zapisovat, tak měl hned za zády Prasátko, které mu do ucha chrochtalo, jak to má psát. "Chci zlatý trůn, chci sedět na zlatém trůnu, ať se mi všechna zvířata klaní. Všechna zvířata jsou si rovná, ale já jsem ještě rovnější, tak ať to všichni vidí na první pohled," chrochtalo Prasátko. "A ty jenom píšeš tu svoji hloupou kroniku!" Prasátko se vrhlo na Kroniku života a rypákem ji roztrhalo na cucky. Zděšený Havran si prohlédl po dlouhé době své Prasátko a nepoznával je. Vypadalo jinak, už nebylo veselé, ani roztomilé, bylo tlusté, poživačné, naštvaně napuchlé a vzteklé. Stala se z něj stará, tlustá Bachyně. Vyděšeně rozepjal křídla a letěl pro zlatý trůn. Bachyně za ním vrhla ostrý kámen, který se Havranovi zabodl do krku. „Ať si to příště pamatuješ a sloužíš lépe, ty hloupý Havrane." Havran přinesl trůn pro Prasátko, „My Prasátka jsme stvořena k vládnutí, sednu si na trůn a budu vládnout." Jenže jak tak Bachyně seděla na trůnu, který se pod její váhou prohýbal, uvědomila si, že ostatní zvířata jak jsou malá a že nesahají Bachyni ani po kotníky. Vztekle šla hledat Havrana. Havran začal znovu trpělivě psát svou kroniku od začátku, myslel si, že Bachyně bude na svém trůnu šťastná, ale ji to naštvalo k nepříčetnosti." Jak to, že se flákáš? Pro mě je to tady malé, chci za oceán, kde jsou větší zvířata, tygři, lvi, krokodýli, ne jako tady, jen ty tupé ovce, slepice, husy a osli. Okamžitě mi zařiď, ať vládnu za oceánem. "Ale my jsme doma tady, tady mám úkol zapisovat kroniku," bránil se Havran. "Ta hloupá kronika," divoce chrochtala Bachyně. Za všechno může ta hloupá kronika," vrhla se Bachyně na kroniku, ryla do ní čumákem, dupala po ní, prackami rozdírala listy a zuby ji trhala hlava nehlava. Havran, jak to uviděl, rázem přestal být vděčný svému veselému Prasátku, které kdysi rozsvítilo jeho staletou samotu, rozepjal svá modro černá křídla a tiše se vznesl k nebesům, kam za ním žádná Bachyně nemohla vzlétnout. "Co to děláš? Kam letíš?" kvičela udivená Bachyně. "Letíš zařizovat moje království za oceánem?" Žádná odpověď však už nikdy nepřišla.

Napsala Moudrá Liška